Dnešní doba se zdá být dobou takzvané měkké výchovy, je to tak?
Můj dojem je, že v části rodin se stále uplatňuje tvrdá výchova, jen fyzické tresty se změnily na psychický nátlak. A stále rozšířenější liberální přístup je v mnoha případech daný spíš nedůsledností a nedostatkem času na děti. Ale je fakt, že mnozí dnešní rodiče chtějí pojímat výchovu jinak, než jak ji zažili. Chtějí být chápavější, chtějí tu víc být pro své děti, brát na ně větší ohledy. Chtějí se vyhnout tomu, co se jim samotným v dětské roli nelíbilo: to, že je rodiče třeba bili, nevyslechli, nevědomky zanedbávali. V podstatě je ale jejich přístup spíš reaktivní, odmítají vést výchovu z pozice moci, což je v pořádku, ale nevědí, co místo toho. A není neobvyklé, že si nedokáží nastavit hranice a nakonec se stávají ve vztahu s dítětem tím slabším, tím, kterému se ubližuje. Autoritativní – tvrdá – a permisivní – měkká výchova jsou ve skutečnosti dva propletené vzorce. My jako rodič buď opakujeme to, co jsme zažili, nebo se vůči tomu vymezujeme a děláme pravý opak, jako nevědomou reakci. Ani jeden z těchto přístupů ale není funkční, jak to dobře popsal Thomas Gordon ve svých knihách Výchova bez poražených a Škola bez poražených.
Proč vlastně?
V zásadě proto, že jde pořád o mocensky pojaté vztahy a obě strany se o moc přetahují. Funkční je taková výchova, kde se naučíme rozpory, střet zájmů řešit tak, aby s výsledkem byly spokojené obě strany. Ne někomu něco vnutit nebo sám být tlačen do kouta. A nemá jít ani o kompromis, ale o rovnováhu. Dítě je na rodičích závislé, a proto jsou jeho potřeby zjevnější, a zpočátku je do určité míry dobré dávat mu přednost, ale potřeby ve vztahu mají i rodiče a časem by se vztah měl vyvíjet k rovnoprávnosti a zodpovědnosti obou stran.
V současné době je knih o výchově a různých kurzů rodičoství tolik, že rodič může být trochu zmaten.
U nás se prosadilo několik „škol“ a knih, které vychází z podobných kořenů, vlastně by se dalo i říct, že z Gordona a jeho učitele, slavného amerického psychologa Carla Rogerse. Respektovat a být respektován, nenásilná komunikace, efektivní rodičovství mají podobný základ: v komunikaci je třeba uznat práva a potřeby všech stran. Ve výchově nemá vyhrávat ani rodič, ani dítě. Je třeba se naučit zvládat výchovné situace tak, aby měly pocit zisku obě strany, v angličtině se to nazývá win-win (vítězí všichni). Já osobně si velmi vážím některých knih autorů z okruhu takzvaného „evidence-based parenting“ neboli výchovy založené na vědeckých poznatcích. Zmínil bych třeba knihy Daniela J. Siegela nebo skvělou knihu lékařky Catherine Gueguenové Cesta ke šťastnému dětství.
Když má rodič pocit, že by chtěl něco ve výchově změnit, ale neví, odkud začít…
Prvním důležitým krokem je pochopit, že většina komunikačních prostředků, které obvykle používáme, jako je kritika, poučování, výčitky, ale i určitý druh pochval, může mít negativní následky pro náš vztah s dítětem i pro jeho vývoj. Tuhle komunikaci často ani nepoužíváme vědomě, prostě to z nás padá. Dítě si rozbije si koleno a brečí. Co my na to? „Já ti to říkal!“ „Nebreč, vždyť to nic není!“ To ale tu situaci zhorší. Dítěti pomáhá, když přijmeme a uznáme jeho pocity.
První rodičovskou dovednosti je naučit se pozorovat přesněji konkrétní situace, lépe jim rozumět. Dnešní výchova se soustředí na snahu se dohodnout, ale když nějakou situaci čteme špatně, když nevíme, proč konflikt nebo problém vzniká, ke skutečné dohodě nemůže dojít.
Komunikace s dítětem se podle Thomase Gordona má vést takzvanou metodou aktivního naslouchání. Nepůsobí někdy poněkud nepřirozeně? Jako bychom mechanicky převáděli do slov, co dítě prožívá, nebo to po něm opakovali.
To je i tím, že pro většinu lidí je to jako učit se nový jazyk – nejprve mají trochu zvláštní „akcent.“ Jako vše, i tahle metoda se dá používat nesprávně, Gordon dobře popisuje, kdy jde o aktivní naslouchání, a kdy o papouškování či pouhé parafrázování, které mohou druhého spíš provokovat.
Příklad metody aktivního naslouchání a více o Thomasu Gordonovi najdete v tomto článku.
Nějaký příklad přímo z vaší rodičovské praxe?
Mí synové mezi sebou mají docela často potyčky, jak to tak u bratrů bývá. Starší někdy mladšího i uhodí, což těžce nesu, sám jsem byl mladší sourozenec. Tohle se opět nedávno stalo a se mnou to začalo hodně pracovat, takže jsem upadl do stereotypního chování, začal vyčítat, vyhrožovat… Pak jsem se ale zastavil a rozhodl se lépe prozkoumat, o co tam šlo. A ukázalo se, že Tadeáš chtěl mladšího bratra ve skutečnosti potěšit, vyráběl pro něj balíček, který by jako pro něj přišel poštou, a do něj chtěl dát něco z bratrových hraček, aniž by si toho ten menší všiml. A jak se snažil mu něco nenápadně vzít,  tak nenápadné do zase nebylo a nakonec se poprali. Ale původní nápad byl vůči mladšímu velmi empatický, jen se to pokazilo v procesu a vyústilo v konflikt. Kdybych tohle nezjistil a potrestal ho jen za to, že bratra plácnul, nadělalo by to spoustu zlé krve, protože on věděl, že jeho záměr byl původně čistý. Vznikl by v něm velký pocit křivdy a to by mohlo jejich vztah zhoršit. Z pohledu dospělého to možná vypadá jako žabomyší války, ale věřte, že to nejsou hlouposti, nad kterými můžeme jen tak mávnout rukou. Pro děti jsou to zásadní věci, které utvářejí jejich porozumění sobě a světu, jejich další postoje a charakter.
Jan Vávra je terapeut, andragog, hudebník. Ve svých osobních i online rodičovských programech vychází z principů, které vnesl do rodičovství a výchovy celosvětově známý americký psycholog Thomas Gordon. V jeho programech jde o náhradu autoritativních vzorců výchovy otevřenou komunikací. V České republice vyšly knihy T. Gordona Výchova bez poražených a Škola bez poražených. Jan Vávra má se ženou Alenou dva syny, devítiletého Tadeáše a šestiletého Sebastiana.

​.„Výchova staršího, pětiletého Matěje byla a stále je oříšek. Jeho záchvaty vzteku a nezvladatelnost jsme oba s manželem byli odhodlaní řešit tím, že mu tvrdě nastavíme hranice, že mu to nebudeme tolerovat. Vůbec to ale nefungovalo. Doma byly hádky a nervozita. A pak mě sestřenice přihlásila do kurzu ´výchovy bez poražených´. Tam nejdu, byla moje první reakce,“ říká Dáša H. Co si nakonec z kurzu odnesla?

S manželem máme dva syny, pětiletého Matěje a dvouletého Davida. Ten starší je strašně živé, temperamentní dítě. Tvrdohlavé po mně a vzteklé po mém muži, jak manžel říkává. „Dítě s názorem“, o kterém jeho paní učitelka ve školce řekla, že takové dítě ještě nezažila, že ji prostě „utluče“ argumenty. Někdy je milionový, úplně zlatý, ale často taky dělá nesnesitelné scény.
​

Ve své knize Škola bez poražených Thomas Gordon píše: „Ti, kteří obhajují přísnost, silnou autoritu, dozor a tak dál, chtějí, aby dospělí řídili a kontrolovali studenty a využívali k tomu sílu a moc, kterou jako dospělí mají. Ti, kteří obhajují liberální přístup a svobodu dítěte, nevědomky prosazují podmínky, v nichž je studentům dovoleno používat sílu k tomu, aby učitelům a vedení školy znepříjemňovali život. Ať už převládne ten, či onen přístup, někdo na tom prodělá.“
Gordon vychází z uznání potřeb obou stran. Aby vztah mezi dětmi a dospělými byl vyrovnaný, v pořádku, ani jedna strana nesmí své potřeby zanedbávat. Desítky let práce s dětmi a dospělými vtělil do praktických komunikačních dovedností, které formuloval ve svých knihách. Pomáhá čtenářům rozpoznat, kdy se v nějaké náročné situaci jedná o problém žáka nebo potomka a rozeznat ho od problému učitele nebo rodiče, případně pochopit, že jde o společný problém.
A k tomu přidává nástroje, postupy či metody, které je možné zvolit pro úspěšné řešení každé z těchto situací.

​-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Příklad komunikace podle Thomase Gordona popisuje lektorka  Zuzana Škyříková
​
Viděla jsem plakat holčičku. Jeden kluk jí pokreslil její obrázek, který si vybarvovala. Seděla u ní krásná a milá slečna a utěšovala ji. ”Ale vždyť si můžeš vzít jiný obrázek… Tak už neplač, to ti nesluší. Pojď, půjdeme spolu vybarvit nový, zatímco tu pláčeš, jsi už mohla mít nový. No tak, buď velká holka.
A holčička plakala víc a dál. Našla jsem odhodlání a šla k ní.
“Můžu? Chceš mi říct, co se stalo?”
„Oni mi pokreslili obrázeeeeekkk…“, vzlyká.
„Pokreslili ti obrázek,“ pokývu hlavou s porozuměním.
„Joooo.“
„No teda. A tobě je to teď líto.“
„Jooooo, já jsem ho měla pro maminku!“
„Mělas ho pro maminku a byl pro tebe důležitý. Byl to důležitý obrázek a teď je počmáraný a už se to nedá spravit…“
(Moje opakování skutečnosti a pojmenovávání jejích pocitů proběhlo ještě asi v pěti větách. Sedím klidně, vnímám jak pláče, vzlyká a při každé možnosti mluvit se otevře příval emocí jak hráz.)
Když vzlykání trochu utichá, ptám se: „Máš nápad, co s tím teď?“
„Nevím, asi si půjdu nakreslit nový.“ A klidně bez pláče odchází, bere si druhý obrázek a ještě se domlouváme, aby ostatní požádala, že je obrázek důležitý, a že jí tam nemají nic malovat.
Holčička se uklidnila, protože nikdo nepotlačoval její pocity, dospělý vytvořil prostor, aby smutek opustila a přešla k řešení.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
​​Thomas Gordon byl studentem slavného amerického psychologa Carla Rogerse, představitele takzvané humanistické psychologie. Neautoritativní způsoby komunikace převzal od něj, včetně metody aktivního naslouchání. Nejprve se snažil učit je zaměstnance firem, ale neměl s tím velký úspěch. Pak mu někdo doporučil, ať se orientuje na rodiny. Usoudil, že teprve generace, která byla již vychovaná bez použití mocenských, nátlakových prostředků, bude aplikovat takovou komunikaci i v pracovních vztazích.
V 50. a 60.letech minulého století se Gordon zabýval vztahy v rodinách, kde byly silné mezigenerační konflikty. Rodiče za ním přicházeli s tím, aby domluvil jejich vzpurným dětem, které utíkaly z domova. A Gordon při tom pochopil, že rodičům chybí uvědomění, jaký mají na situaci podíl. Zároveň se ale zamýšlel i nad tím, jak má dospělý s dětmi komunikovat, když se mu něco nelíbí, jak má konfrontovat dítě, když cítí nějaký problém, jak nastavit hranice ve vztahu tak, aby se sám nestal obětí dětské svévole. Jak udržet komunikaci, kde není vítězů, ani poražených, kde obě strany naplňují své potřeby. Jeho metody si osvojili statisíce učitelů a rodičů po celém světě. Kurzy výchovy a vzdělávání bez poražených pro rodiče i učitele se konají i v České republice.

 „Mamíííí, Olí říká, že ty kostky jsou jenom jeho“, přibíhá ke mně dcerka (3) s pláčem.
Situace známá všem rodičům tisíckrát za den. Brácha a ségra. Pes a kočka. Dvě kočky. Tři psi. Mnoho psů, zajícova smrt.
 „Chtěla by sis hrát taky s tou stavebnicí a Olí ti nechce žádné kostky nechat“, povídám. Přitakává a s pláčem odpovídajícím dramatičnosti situace se mi vrhá do náruče. Nakouknu do vedlejšího pokoje. Syn (7) má u sebe dřevěné kostky a evidentně je všechny potřebuje na složitou stavbu, kterou se chystá zrealizovat.

  Ve dvojicích, trojicích, v interakci s lektorem i ostatními účastníky zkoumáme různé situace a hledáme cesty, jak v nich reagovat. Důležitou součástí tréninku je vyzkoušet si, jak na nás a na ostatní působí nejrůznější způsoby řešení problémů. Jak se třeba cítíme my, když někdo reaguje na naše rozčilení radami, konejšením nebo zlehčováním? Pomohla nám tato reakce, nebo nás spíše oddálila od řešení našeho problému? Po takových prožitcích je snazší najít ta správná slova, máme-li co dělat s rozčileným dítětem.

„Dozvím se na kurzu, jak řešit mé konkrétní problémy?“
Během společných setkávání projdeme nejrůznější typy problémů, které pokrývají spektrum rodinných (i jiných) vztahů a seznámíme se a procvičíme komunikační dovednosti vhodné pro řešení těchto problémů. Protože každý rodič, dítě i okamžik je jedinečný, nedáváme zaručené rady „jak na to“. Neřešíme problémy za účastníky kurzu, ale podporujeme je v hledání vlastních odpovědí a takových řešení, která odpovídají jejich individuálnímu nastavení. Takže tu rybu za Vás nechytneme, ale ukážeme Vám, jak se chytit dá. A poskytneme Vám podporu pro to, abyste se v tom chytání mohli zdokonalovat – tak, jako se o to snažíme my, lektoři, v našich vlastních rodinách. 
Na kurzech VBP se mi líbí, že jsou vhodné pro každý typ rodiče - ať už jste primárně nastavení spíše autoritativně (dítěti dáváte méně prostoru, vyžadujete poslušnost) nebo permisivně (dítě omezujete velmi málo, až se stává, že svým chováním omezuje potřeby vaše). Obecně totiž máme všichni sklon k jedné z těchto extrémních poloh.  Na kurzu se budeme bavit o tom (a na vlastní kůži si zkoušet), jak ten který přístup působí na náš vztah s dítětem, a co místo našich navyklých reakcí můžeme v konkrétních situacích použít, abychom tento vztah podpořili. 

„A funguje to?“
V souvislosti s různými výchovnými metodami či směry nás tato otázka nutně napadá. Pro Výchovu bez poražených platí: funguje to ve vytváření láskyplného vztahu mezi rodiči a dětmi, funguje to jako katalyzátor sebepoznání a funguje to pro objevování nových možností, jak žít spolu s dětmi radostněji. Velmi dobře to taky funguje na boření zažitých představ o tom, co je to vlastně výchova a jaká je úloha rodiče v ní. To může vzbuzovat respekt nebo přímo obavu ze změny. Zkrátka, kdo nechce ve vztazích porážet a být poražený, musí být nejprve odvážný!  

Pravidelná osobní setkávání, sdílení zkušeností a vzájemná podpora jsou pro účastníky kurzu velké plus. Mám proto radost, když se rodiče rozhodnou setkávat se v nějaké formě i po skončení kurzu. Jakkoliv má kurz potenciál nastartovat ve vztazích pozitivní změny, nové dovednosti je třeba trénovat, zkoumat, zlepšovat se v nich, a postupně je integrovat do našeho běžného chování, aniž bychom nad tím museli přemýšlet. V tomto ohledu pomáhá podpora podobně smýšlejících rodičů. Informujte se u lektora kurzu ve Vašem městě, zda bude pořádat ochutnávkovou lekci pro zájemce o kurz. Je to skvělá příležitost, jak se s lektorem a filozofií Výchovy bez poražených seznámit předem, a nekupovat tak zajíce v pytli.

Autor:
Bára Křížová - je lektorkou Výchovy bez poražených. Více o ní a jejích kurzech naleznete  zde.

My rodiče to nemáme lehké. Obzvláště pokud nad výchovou přemýšlíme. Internet i naše okolí jsou plné rad a názorů (často protichůdných) na to, jak bychom se měli chovat, pokud jde o děti. Tyto názory, spolu se zkušenostmi z našeho vlastního dětství, jsou původci myšlenek, které nám brání jednat v krizových situacích v nejlepším zájmu sebe, svého dítěte a našeho vzájemného vztahu.
„Takhle se s rodiči nemluví.“ „Kvůli tomuhle přece nesmí plakat.“
„Když ho nechám vztekat se, budou si ostatní myslet, že jsem neschopný rodič.“ „Musí mě poslechnout, protože jsem to řekl.“
„Musí se přece naučit se dělit.“ „Když jí nechám, aby se ke mně chovala takto, to se za pár let dočkám…“

„A vy to používáte?“, zeptala se mě dnes ředitelka školky, kam chodí moje dcera. Zrovna jsem jí podávala letáček na kurz Výchova bez poražených. Těsně před tím, než to pronesla, zhodnotil můj sedmiletý syn grafiku letáku slovy „Nó, nic moc teda“ a odběhl si zařádit do školkové herny. 
V tu chvíli mi připadalo, že paní ředitelka zakódovala do těch několika slov sdělení „Já si už delší dobu říkám, že zrovna VY byste s dětmi potřebovala odbornou pomoc, a teď se dozvím, že jste lektorka výchovných kurzů!“ Možná chtěla vyjádřit, že ji děsí představa, že se více dětí bude chovat v její školce jako to moje. Nebo to byla moje chybná interpretace a skutečně jí zajímalo, jestli tyto dovednosti používám. Ale nějak mi v tu chvíli došly argumenty. ​

U paní ředitelky jsem asi moc neuspěla, nicméně mě ta situace inspirovala k zamyšlení se nad tím, co že to vlastně z dovedností Výchovy bez poražených používám, a jaké to má výsledky (taky vás ty nejlepší argumenty napadnou vždycky až pozdě? Dá se z toho vyrůst?). Zde je to, k čemu jsem dospěla:

• Učím se rozlišovat, jestli má problém dítě, já, nebo oba. Podle toho buď naslouchám, konfrontuji, nebo hledáme řešení. Díky tomu se relativně rychle dostáváme z nepohody do stavu (křehké) rovnováhy.
• Snažím se reagovat tak, abych dítě nezraňovala, nezahanbovala a nepodsouvala mu svoje řešení. Syn se mi svěřuje i s věcmi, o kterých ví, že s nimi nebudu souhlasit. Jsem hrdá na to, že se v našem vztahu cítí tak bezpečně.
• Dávám důvěru dětem, že dokáží samy vyřešit své problémy a adekvátně reagovat i v situacích, kdy je konfrontuji s problémem na mé straně – aniž bych jim něco přikazovala nebo s nimi manipulovala. Vidím, jak jsou děti stále zodpovědnější a vstřícnější k mým potřebám.

Někdy se mi stane, že prachsprostě vypěním. A víte, co je na tom nejlepší? Od té doby, co „to používám“ děti na můj výbuch nereagují agresí nebo pláčem. Řeknou „To chápu, že tě to štve“, klidně počkají, až se zklidním, nebo mě obejmou. A když to všichni tak nějak poděláme, umíme se o tom pak v klidu pobavit.
Jsem si vědoma toho, že chování, které je přijatelné pro mne, nemusí být přijatelné pro někoho jiného. A že je to tak v pořádku a můžeme o tom komunikovat. Snažím se vůči dětem i dospělým vyjadřovat přímo, a nikoliv v náznacích či ironicky, aby druhá strana nemusela zažívat pocit komunikační nejistoty, jako já ve školce. I to mě učí Výchova bez poražených. Jenom na to občas pozapomenu a udělám si kolem toho takové malé soukromé drama. Pak mi moc pomáhá připomenout si, co že to vlastně s dětmi používáme a prožíváme. Jedno krásné dobrodružství.

Bára Křížová je lektorkou Výchovy bez poražených. Více o ní a jejich kurzech naleznete v jejím profilu.

Seděly jsme naproti sobě u stolu a ona začala vyjmenovávat všechny hrůzy a strasti dne, jehož vyvrcholením bylo zjištění, že jede na dovolenou bez věcí.
Zvolila jsem strategii pasivního naslouchání.
Navnímala jsem ji, byla jsem v tu chvíli plně přítomná a jen pro ni. Kývala jsem, naslouchala jí, ale nic jsem neodpovídala. Do její řeči občas vstoupila babička, která volila jiné strategie. Ukliďnování, utěšování, ukazování pozitiv na celé situaci a přicházela s možnostmi řešení. Bylo evidentní, že žádná z těchto strategií nepomáhá. Dceru to vždy více rozrušilo, rázně babičku zarazila a pokračovala ve výčtu jejích dnešních pocitů a krizí.
Toto trvalo asi deset minut. Občas jsem se musela mírně kousnout do jazyka, abych nepromluvila a jen naslouchala. Dcera ale vše během této chvíle vypověděla a uklidnila se. Ode mne bylo potřeba zůstat úplně v klidu a mít dostatek trpělivosti a času. Bývala by z toho mohla být také nepříjemná scénka a případně i vzájemná hádka, obviňování apod.
Celý zbytek dovolené jsme zvládli i bez věcí, improvizovali jsme. A dceru to bavilo, protože si dle jejích slov zkoušela, jak žijí přírodní národy, které nemají tolik věcí. K tomu jsme tedy měli daleko, protože nám všech moderních vymožeností stále zůstalo hodně.
Pasivní naslouchání považuji za největší komunikační zázrak.
Být plně přítomní s druhou osobou, nesklouznout k hodnocení, radám, vnitřní pasivitě, ignoraci, zaměření na sebe a své procesy apod.
Pasivní naslouchání totiž není vůbec jendoduché.
Představuji si moudrou starou babičku, která tiše sedí a když si za ní někdo přijde promluvit, jen kývne hlavou, mírně a laskavě se usmívá, posílá vlny lásky, celého tě oblaží. Ty pak cítíš její přijetí, že můžeš být takový, jaký jsi. Že tě někdo vnímá. Že jsi milovaný. Můžeš plně projevit své emoce, nálady, frustrace, radosti. A ona ví…. Je ta, která již hodně prožila a umí být a nechat být.
Pojďme více mlčet a vnímat mimo slova.
Jak moc bychom si my rodiče ušetřili práci, nervy, starosti, energii, když bychom s našimi dětmi mluvili mnohem méně. A dokonce mám pocit, že čím jsou děti starší, tím více my rodiče máme mlčet.
Připadá vám to jednoduché, primitivní nebo možná také neúčinné?
Vyzkoušejte si to.
Dejte si den, kdy budete vědomě mnohem méně mluvit a více naslouchat a vnímat toho druhého.
Směrem ke svým dětem nebo také k partnerovi.
Pak mi napište, jak se vám to dařilo. Já budu dál trénovat, protože vím, že jako pro extroverta je to pro mě velká výzva.
Pasivní naslouchání je společně s dalšími efektivními metodami součástí Výchovy bez poražených.
Výchova bez poražených – P.E.T. má za sebou 50 let historie. Metoda, kterou vytvořil Dr. Thomas Gordon je kulturně univerzální – v Evropě, USA, Jižní Americe, Ásii, Africe i Austrálii kurzy prošlo více jak 1 milion rodičů. Mezi základní principy patří rozpoznat, v jaké situaci se s dítětem nacházíme s ohledem na naše i jeho potřeby. Vhodné způsoby komunikace se pak na kurzu učí a trénují.
Nenabízí se situační řešení a rady „…co dělat když?“. Řešení situace vychází z konkrétních potřeb a životních hodnot rodiče a dítěte.
 Nyní můžete do celého kurzu Výchovy bez poražených vstoupit. 

Autorka má od září vypsaný kurz v Brně

Aktivní propagátorka intuitivního rodičovství a vědomého mateřství. Maminka dvou dcer, která před deseti lety založila první české prodejny s šetrným a přírodním sortimentem pro děti i celou domácnost - Bránu k dětem. Věří v malé každodenní zázraky, v harmonii a životní balanc, na kterém je ale potřeba neustále pracovat. Miluje přírodu, masáže, vodu a cestování. Ze svých cest si vozí inspiraci pro práci i respekt k jiným kulturám, tradicím a jedinečnosti všech lidí. Nebojí se jít nevyšlapanou cestou a inspiruje k tomu i ostatní.
http://kontaktnirodicovstvi.cz 
http://lucieharnosova.cz 
"Mým záměrem je propojovat moderní poznatky s šetrným způsobem života a také inspirovat v oblasti osobního růstu, ženství a výchovy dětí. Na svých kurzech rodičům přibližuji výhody láskyplného a respektujícího přístupu. Děti nepotřebují, abychom je vychovávali a "předělávali". Naopak je třeba naučit se vnímat, jaké signály nám dávají, protože to jsou velmi moudré bytosti, od kterých se můžeme lecčemus přiučit. Děti jsou pro nás velkou příležitostí ke změnám a osobnímu růstu a zároveň také velkou nadějí pro celou Zemi." ​

autor: Larissa Dann, převzato z www.gordontraining.com
Neměl bych učit naše děti, aby nás respektovaly?", zeptal se tatínek na jednom kurzu. "Já respektoval svého otce - vždycky jsem udělal to, co řekl. Jak vás může dítě respektovat, když nebudeš používat tresty a odměny?"
​Ajaj. Rodič mě konfrontoval otázkou, kterou jsem měla schovanou v podvědomí už léta, ale kterou jsem si doposud úplně nezodpověděla, protože to byla vcelku velká výzva.
Co skutečně znamená slovo "respekt"? Jak mu na to nejlépe odpovědět?

Učím a zkouším i prakticky žít přístup k rodičovství, který se nazývá P.E.T. (Výchova bez poražených). Když o P.E.T. mluvím, nebo píši, tak to shrnuji slovy: "pomáhám rodičům a dětem rozvinout vztah postavený na vzájemném respektu." Zdůrazňuji také, že P.E.T. se vyznačuje mimo jiné tím, že pomáhá rodičům vyhnout se používání odměn a trestů. 
Nyní jsem byla postavena před choulostivou otázku: "Jaké jsou různé druhy respektu a proč si myslím, že je to v rodičovství důležité rozlišovat?"
Za výchozí bod považuji debatu o tom, zda by rodiče měli své děti fyzicky trestat plácnutím či plesknutím. Jeden z nejčastějších argumentů těch, kteří to dělají a obhajují, se zdá být tento: "Děti se potřebují naučit respektovat své rodiče." Pro mě je ale tento typ respektu postaven na strachu. 
Paradoxně, moje nadšení z P.E.T. se také točí okolo slova "respekt" a toho, že děti respektují své rodiče. Ale tento respekt, o kterém mluvím, je postaven naopak na úctě.

V těchto dvou příkladech je slovo respekt spojeno s dvěma zcela odlišnými kulturami a světonázory.

Vrátila jsem se do přítomnosti k otci, který položil otázku. 
"Jsi zmatený, když mluvíme o tom zřeknout se využívání trestů a odměn, protože nerozumíš, jak jinak pak chceme docílit, aby dítě respektovalo své rodiče?" zeptala jsem se. "Ano!". Já pokračovala: "Zajímal by mě důvod, proč jsi respektoval svého otce." 
"Protože jsem byl vystrašený z toho, co se stane, když neudělám to, co řekl."
Oba jsme si v tomto bodě uvědomili, že strach byl hnací silou, důvodem, proč respektoval svého otce. 
“Bál jsem se ho. A předpokládám, že to je asi důvod, proč jsem v tomto kurzu. Nechci, aby se mě moje děti musely bát."

Úvahy o respektu
Co jsem mohla najít o různých typech respektu a proč mi to připadá jako důležité téma v rodičovství?
Podle Oxfordského slovníku respekt znamená "pocit hlubokého obdivu vůči někomu na základě jeho schopností, kvalit nebo toho, čeho dosáhl." Jako podstatné jméno i sloveso je definován ve smyslu  "mít úctu vůči pocitům, přáním, právům druhých". Nikdy v této definici není zmíněn strach. ( i v českých  definicích slova respekt jsem význam ve smyslu strachu opakovaně našel - konkrétně bázeň; dále úcta, ohled, vážnost; také se např. používá mám z něho respekt - ve smyslu, že je silnější, pozn. překladatele)
Když jsem hledala ještě další odpovědi, objevila jsem, že na zdánlivě jednoduchou otázku nebyla žádná jednoduchá odpověď. Koncept různých typů respektu se proměňuje v otázky osobní filozofie, kultury a interpretace. Ačkoli to vypadá, že tak existuje celá řada typů respektu, zaměřím se jenom na dva z nich. 

Respekt pramenící ze strachu
Když děti respektují své rodiče, protože se jich bojí, je tam nerovný mocenský vztah ve prospěch rodiče. V případě konfliktu je hlas dítěte umlčen a jeho potřeby nejsou rozpoznány, nebo uznány (a to dítě může být i dospělé). Nejčastěji je zdrojem strachu hrozba jako trest za neposlušnost, nebo odměna za to, že je vykonáno to, co si dospělý přeje.
Rodiče, kteří spoléhají na účinek strachu, očekávají, že dítě bude vykazovat respekt tím způsobem, že bude poslušné nebo poddajné.
Respekt dítěte vůči dospělému se v tomto případě očekává jako bezpodmínečný a stálý. Respekt dospělého vůči dítěti naopak bude podmíněný a nestálý, v závislosti na hodnocení dítěte rodičem v dané chvíli. Autoři jako Thomas Gordon nebo Alfie Kohn se zabývají do větší hloubky negativními souvislostmi rodičovské kontroly postavené na trestech a strachu. 

Respekt pramenící z úcty
Zeptala jsem se tedy sebe sama - co myslím tím, když popisuji P.E.T. jako budování vztahu, postaveného na vzájemném respektu?
V tomto případě je význam slova respekt shodný se slovem úcta. To znamená, že obě strany ve vztahu se starají o druhého a váží si druhého. Rodiče se starají o pocity, přání a potřeby svých dětí. Také pomáhají svým dětem uvidět, že i oni mají pocity, přání a potřeby. Obě strany - děti i rodiče - si váží jeden druhého ve vztahu, který je postaven na vzájemné úctě. 

Dva typy respektu a jejich účinek na vztah
Proč je tak důležité přemýšlet o podstatě respektu v rámci vztahů? Zdravé, pozitivní rodinné vztahy jsou zásadní pro pocit životní pohody. Mnoho rodičů se účastní rodičovských kurzů, protože jim záleží na kvalitě jejich vztahu s dětmi. 
Vztah, který je postaven na strachu, je nerovný a hierarchický. Jak může dítě s rodičem sdílet svůj život, své nejhlubší myšlenky, svoji důvěru, když se ho bojí? Děti jsou také méně často ovlivněny hodnotami svých rodičů, pokud jsou rodiče mají strach jako jediný nástroj k dosažení respektu. 
Vztah rodič - dítě, který je postaven na respektu vycházejícím z úcty, naopak bude podporovat vzájemné sdílení a porozumění. Děti budou důvěřovat rodičům a bude se zde rozvíjet možnost vztahu postaveném na vzájemných dohodách. Děti se spíše nechají ovlivnit hodnotami svých rodičů, pokud se cítí v rámci své rodiny doceněné.

Jak se tedy děti učí respektovat, když rodiče nevyužívají tresty a odměny
Respektované dítě se stává respektujícím dítětem.
Pokud dítě respektujeme způsobem, o kterém mluvíme, a budujeme náš vztah skrze to, jak mu nasloucháme, jak ho zapojujeme do spolurozhodování o jeho životě a jak mu důvěřujeme, pak rozvíjíme respekt, který již nezávisí na trestech a odměnách.
Rodičovské programy jako P.E.T. pomáhají rodičům rozvíjet dovednosti, aby se mohli vyhnout odměnám a trestům, a místo toho se zaměřili na rozvoj vztahu se svými dětmi. S respektem a ve vzájemné úctě. 
Slova otce z mého rodičovského kurzu (a mnoha dalších, která jsem slyšela od té doby) mne zasáhla: "Nechci, aby se mě moje děti bály."
Porozuměním našemu osobnímu významu okolo slova "respekt" může ovlivnit hloubku a kvalitu vztahů, které máme se svými dětmi. Na celý život.

Z angličtiny přeložil Jan Vávra, převztato z blogu www.gordontraining.com

O autorce: Larissa Dann, lektorka P.E.T. kurzů v Austrálii
Larissa pochází z Austrálie, Wide Brown Land a s metodou Thomase Gordona se seznámila na P.E.T. kurzu před dvaceti lety. P.E.T. sama vyučuje, bez přestávky již od roku 1996. V dovednostech a filozofii vidí potenciál, který může měnit životy, a chce se o jeho prospěch podělit výukou druhých. Důležité také je, že se Larissa snaží "praktikovat to, co káže" se svojí vlastní rodinou. Znalosti dále využívá již 14 let při práci na rodičovské lince pomoci. O P.E.T. přístupu píše, přednáší, dělá výzkumy a píše blog na vlastní stránce www.parentskills.com.au  ​