Dovednosti, které mi pomáhají ve vztahu s mými dětmi

„A vy to používáte?“, zeptala se mě dnes ředitelka školky, kam chodí moje dcera. Zrovna jsem jí podávala letáček na kurz Výchova bez poražených. Těsně před tím, než to pronesla, zhodnotil můj sedmiletý syn grafiku letáku slovy „Nó, nic moc teda“ a odběhl si zařádit do školkové herny. 
V tu chvíli mi připadalo, že paní ředitelka zakódovala do těch několika slov sdělení „Já si už delší dobu říkám, že zrovna VY byste s dětmi potřebovala odbornou pomoc, a teď se dozvím, že jste lektorka výchovných kurzů!“ Možná chtěla vyjádřit, že ji děsí představa, že se více dětí bude chovat v její školce jako to moje. Nebo to byla moje chybná interpretace a skutečně jí zajímalo, jestli tyto dovednosti používám. Ale nějak mi v tu chvíli došly argumenty. ​

---

U paní ředitelky jsem asi moc neuspěla, nicméně mě ta situace inspirovala k zamyšlení se nad tím, co že to vlastně z dovedností Výchovy bez poražených používám, a jaké to má výsledky (taky vás ty nejlepší argumenty napadnou vždycky až pozdě? Dá se z toho vyrůst?). Zde je to, k čemu jsem dospěla:

• Učím se rozlišovat, jestli má problém dítě, já, nebo oba. Podle toho buď naslouchám, konfrontuji, nebo hledáme řešení. Díky tomu se relativně rychle dostáváme z nepohody do stavu (křehké) rovnováhy.
• Snažím se reagovat tak, abych dítě nezraňovala, nezahanbovala a nepodsouvala mu svoje řešení. Syn se mi svěřuje i s věcmi, o kterých ví, že s nimi nebudu souhlasit. Jsem hrdá na to, že se v našem vztahu cítí tak bezpečně.
• Dávám důvěru dětem, že dokáží samy vyřešit své problémy a adekvátně reagovat i v situacích, kdy je konfrontuji s problémem na mé straně – aniž bych jim něco přikazovala nebo s nimi manipulovala. Vidím, jak jsou děti stále zodpovědnější a vstřícnější k mým potřebám.

Někdy se mi stane, že prachsprostě vypěním. A víte, co je na tom nejlepší? Od té doby, co „to používám“ děti na můj výbuch nereagují agresí nebo pláčem. Řeknou „To chápu, že tě to štve“, klidně počkají, až se zklidním, nebo mě obejmou. A když to všichni tak nějak poděláme, umíme se o tom pak v klidu pobavit.
Jsem si vědoma toho, že chování, které je přijatelné pro mne, nemusí být přijatelné pro někoho jiného. A že je to tak v pořádku a můžeme o tom komunikovat. Snažím se vůči dětem i dospělým vyjadřovat přímo, a nikoliv v náznacích či ironicky, aby druhá strana nemusela zažívat pocit komunikační nejistoty, jako já ve školce. I to mě učí Výchova bez poražených. Jenom na to občas pozapomenu a udělám si kolem toho takové malé soukromé drama. Pak mi moc pomáhá připomenout si, co že to vlastně s dětmi používáme a prožíváme. Jedno krásné dobrodružství.

Bára Křížová je lektorkou Výchovy bez poražených. Více o ní a jejich kurzech naleznete v jejím profilu.

---