Rozhovor vyšel na www.rodicevitani.cz, autor: Jitka Polanská

Článek vyšel na www.rodicevitani.cz, autor: Jitka Polanská

​.„Výchova staršího, pětiletého Matěje byla a stále je oříšek. Jeho záchvaty vzteku a nezvladatelnost jsme oba s manželem byli odhodlaní řešit tím, že mu tvrdě nastavíme hranice, že mu to nebudeme tolerovat. Vůbec to ale nefungovalo. Doma byly hádky a nervozita. A pak mě sestřenice přihlásila do kurzu ´výchovy bez poražených´. Tam nejdu, byla moje první reakce,“ říká Dáša H. Co si nakonec z kurzu odnesla?

S manželem máme dva syny, pětiletého Matěje a dvouletého Davida. Ten starší je strašně živé, temperamentní dítě. Tvrdohlavé po mně a vzteklé po mém muži, jak manžel říkává. „Dítě s názorem“, o kterém jeho paní učitelka ve školce řekla, že takové dítě ještě nezažila, že ji prostě „utluče“ argumenty. Někdy je milionový, úplně zlatý, ale často taky dělá nesnesitelné scény.
​

Článek vyšel na www.rodicevitani.cz

 „Mamíííí, Olí říká, že ty kostky jsou jenom jeho“, přibíhá ke mně dcerka (3) s pláčem.
Situace známá všem rodičům tisíckrát za den. Brácha a ségra. Pes a kočka. Dvě kočky. Tři psi. Mnoho psů, zajícova smrt.
 „Chtěla by sis hrát taky s tou stavebnicí a Olí ti nechce žádné kostky nechat“, povídám. Přitakává a s pláčem odpovídajícím dramatičnosti situace se mi vrhá do náruče. Nakouknu do vedlejšího pokoje. Syn (7) má u sebe dřevěné kostky a evidentně je všechny potřebuje na složitou stavbu, kterou se chystá zrealizovat.

My rodiče to nemáme lehké. Obzvláště pokud nad výchovou přemýšlíme. Internet i naše okolí jsou plné rad a názorů (často protichůdných) na to, jak bychom se měli chovat, pokud jde o děti. Tyto názory, spolu se zkušenostmi z našeho vlastního dětství, jsou původci myšlenek, které nám brání jednat v krizových situacích v nejlepším zájmu sebe, svého dítěte a našeho vzájemného vztahu.
„Takhle se s rodiči nemluví.“ „Kvůli tomuhle přece nesmí plakat.“
„Když ho nechám vztekat se, budou si ostatní myslet, že jsem neschopný rodič.“ „Musí mě poslechnout, protože jsem to řekl.“
„Musí se přece naučit se dělit.“ „Když jí nechám, aby se ke mně chovala takto, to se za pár let dočkám…“

„A vy to používáte?“, zeptala se mě dnes ředitelka školky, kam chodí moje dcera. Zrovna jsem jí podávala letáček na kurz Výchova bez poražených. Těsně před tím, než to pronesla, zhodnotil můj sedmiletý syn grafiku letáku slovy „Nó, nic moc teda“ a odběhl si zařádit do školkové herny. 
V tu chvíli mi připadalo, že paní ředitelka zakódovala do těch několika slov sdělení „Já si už delší dobu říkám, že zrovna VY byste s dětmi potřebovala odbornou pomoc, a teď se dozvím, že jste lektorka výchovných kurzů!“ Možná chtěla vyjádřit, že ji děsí představa, že se více dětí bude chovat v její školce jako to moje. Nebo to byla moje chybná interpretace a skutečně jí zajímalo, jestli tyto dovednosti používám. Ale nějak mi v tu chvíli došly argumenty. ​

autor Lucie Harnošová

autor: Larissa Dann, převzato z www.gordontraining.com
Neměl bych učit naše děti, aby nás respektovaly?", zeptal se tatínek na jednom kurzu. "Já respektoval svého otce - vždycky jsem udělal to, co řekl. Jak vás může dítě respektovat, když nebudeš používat tresty a odměny?"
​Ajaj. Rodič mě konfrontoval otázkou, kterou jsem měla schovanou v podvědomí už léta, ale kterou jsem si doposud úplně nezodpověděla, protože to byla vcelku velká výzva.
Co skutečně znamená slovo "respekt"? Jak mu na to nejlépe odpovědět?